...které utekly až moc rychle. Hádám, že tak je to vždycky, když si to člověk moc užívá. V těchto třech týdnech jsme dostaly naděleny všechny druhy počasí kromě toho letního, na které jsme se těšily. V životě jsem asi ještě nikdy neviděla tolik deště a někdy, kdybych si nedávala pozor, mohla jsem s tím strašným, 150kilometrovým větrem snadno odletět vysoko do nebe.
No co, lidé míní, počasí mění a pořád toho bylo spoustu co dělat. Každý den jsme například musela jít na procházku se svým pejskem Lucy. Byla moc stará a pomalá, takže jsem ji nemohla vzít úplně na výlet, ale vždycky jsme šly nakrmit slepice (bylo jich 6 a hrozně rády se podhrabávaly pod plotem a utíkaly) a zpátky domů. Měla jsem taky dvě kočky - jedna byla šedá a malá, ta druhá byla celá chlupatá a barevná jako písek, hlasitě mňoukala a pořád vypadala naštvaně. Ale já jsem je měla ráda obě a ony obě měly rády mě (aspoň si to teda myslím).
Můj malý zámek s vysokými stropy, nespočtem pokojů, 3 koupelnami a 3 obýváky (máma hned zavřela dveře do většiny z nich a já a moje milá zvířátka jsme měli dovoleno používat jenom malinkou část domu) byl ve skutečnosti v Mosgielu asi 15 kilometrů od Dunedinu, ale já jsem toho prozkoumala spoustu.
Líbili se mi zvonci a ptáci, co se jim tady říká tui a takahe, v Orokonui Sanctuary se snadnými procházkami v nádherném původním novozélandském lese i Sinclairovy mokřady s dřevěnými chodníčky a malými vážkami. Výlet k vrcholu Flagstaff po Ananasovém treku byl těžký, a když jsem běžela z kopce dolů, spadla jsem a celá jsem se zašpinila od bahna. Harbour Cone je se svými 315 metry nejvyšším bodem poloostrova Otago, a i když byla strmá, byla to nahoru jen krátká procházka a na vrcholu jsme s mámou různě skákaly a dělaly další srandovní věci a u toho se fotily. Když jsem se šla projít do Outramské soutěsky, dorazil na Zéland kouř z ohňů v Austrálii, zakryl sluníčko a obloha byla celá oranžová a tmavá, a tak nešlo ani říct, jestli je den nebo noc.
Dunedin má taky desítky pláží. Tunelová pláž měla nádherné výhledy ze strmých útesů a super schodiště vytesané do skalního tunelu, Brigtonská pláž měla řasy a naplavené dřevo, pláž Svaté Kláry měla zajímavý bazén přímo v moři a na pláži Sandfly (Létající písek) lítal písek všude kole, ale hlavně mně do očí.
Už jsem říkala, že hodně pršelo? Dunedin má štěstí, že má tolik zajímavých muzeí - nejvíc ze všech se mi líbilo Muzeum Otaga s Vědeckým centrem, kde jsem si mohla vyzkoušet postavit dům, který by odolal zemětřesení, nebo pozorovat motýly všech barev a velikostí.
Šla jsem taky plavat, a to ne jednou, ale hned čtyřikrát! Když to máma navrhla poprvé, byla jsem proti, ale pak jsem se dozvěděla, že se bazén jmenuje Moana a že má dva malé mělké bazénky, kde jsem si mohla hrát a s plovoucími destičkami trénovat kopání.
Do to všeho jsem taky s mámou a s tátou oslavila Vánoce a od Ježíška i Santy dostala kopu dárků.
A aby toho nebylo málo, šla jsem do kina. Vybrala jsem si film s ovečkou Shaun: Farmageddon a bylo to tak srandovní, že jsem se smála jako pominutá od začátku do konce.
Ale jak už jsem říkala: když se člověk dobře baví, dny utíkají, aniž by si toho vůbec všiml. Rodiny Lucy přijíždí zpátky domů, máminy prázdniny jsou skoro u konce... ale ne ty moje! Já mám pořád ještě dva týdny na to, abych si užila (tentokrát snad opravdu letní) léto s tátou ve Wanace!
Vaše Annie
