NOVÝ ZÉLAND: JAK SE MÁMA CHTĚLA VYHNOUT VÁNOCŮM, ALE JEŽÍŠEK MĚ STEJNĚ NAŠEL
- coupkovasvatava
- Dec 25, 2018
- 2 min read
Můžu vám říct, že celá ta věc ohledně Vánoc je pěkně zmatená. Začíná to už datem, kdy se mají slavit, a končí bytostí, která má nosit dárky. Mně osobně by to bylo docela jedno, pokud bych teda dostala všechno, co si přeju, ale zdálo se, že mámu to otravovalo, a tak se rozhodla vzít nohy na ramena.
Takže v pondělí, 24. prosince, jsme skočily do auta a vyrazily na poloostrov Banks. Ráno bylo pro změnu hrozně hezky a výhledy na přístav v Akaroy byly super. Chtěla jsem si je prohlédnout pěkně zblízka, takže jsem vyšplhala pěkně vysoko a skoro mámě způsobila infarkt. Možná by mi příští rok mohl Ježíšek přinést sedák a lano? Zpátky jsem šla skoro celou cestu sama: bylo tam spousta bahna, a tak klouzání dolů byla hračka a taky velká legrace.
Stejně mě to ale pořádně unavilo, a tak než jsme dorazily do kempu v zátoce Okains, tvrdě jsem spala. Když jsem se vzbudila, můj „dům“ (rozuměj: stan) už stál a jediná věc, kterou jsem musela udělat, bylo začít všechno prozkoumávat. A že tam toho byla na průzkum spousta: nádherná dlouhá pláž s měkoučkým bílým pískem, hromady naplaveného dřeva, mušle, krabi, kamínky… Od stavění hradů jsem si odpočala jenom proto, abych si zajela pro zmrzku do historického obchodu z roku 1873.
Ráno jsem postavila pískovou dráhu pro svoje malé auto a pak už byl čas zajet před kopec do Akaroy a vyzkoušet jejich hřiště. Dělala jsem si zálusk taky na místní rybu s hranolkami, ale (překvapivě!) skoro všude bylo zavřeno, tak jsem nakonec ochutnala čínské plněné knedlíky.
Na rybu došlo o něco později, a dokonce jsem při jídle mohla sedět i na velké židli! Když jsem udělala dost nepořádku, máma řekla, že musím jít na chvíli do svého pokoje, abych nevyplašila Ježíška. Pak jsem uslyšela zvonek, došlo mi, že je to znamení a běžela jsem zpět do obýváku. A tam pod mým malým vánočním stromečkem to bylo: pár balíčků pro mámu a obrovský pytel plný dárků jenom pro mě. Mezi nimi… moje miminko! Konečně! Už jsem ho teda několikrát viděla u mámy ve skříni, ale hrála jsem překvapenou tak dobře, že to máma vůbec nepoznala. Konec konců to bylo poprvé, kdy jsem ji (rozhodla jsem se ji pojmenovat Annie, jaké překvapení!) mohla vytáhnout z krabice, nakrmit ji z její lahvičky a vyměnit jí počůranou plínku.
Potom jsme já a Annie dojedly poslední perníčky, rozlily džus, chvíli si malovaly, přečetly si moji novou knížku o ovečkách… a padly mrtvé do postele. Veselá Vánoce vám všem!
Vaše Annie
