OTTAWA: KANADSKÉ HLAVNÍ MĚSTO S PEJSKEM
- coupkovasvatava
- Aug 21, 2018
- 3 min read
Když se Ottawa stala v 50. letech 19. století hlavním městem Kanady, byla to jenom škaredá osada plná opilých dřevorubců, které se říkalo Bytown. Od té doby se stala krásným městem se skoro milionem obyvatel… a minimálně jedním psem. Jmenuje se Maverick, je to obrovský boxer a já jsem se o něho 10 dní starala, zatímco jeho rodina byla na prázdninách.
Můj dům nebyl sice přímo v centru, ale byl obrovský, a co je nejdůležitější: byl plný hraček. Máma říkala, že patřily holčičce Maddie, ale mně to bylo docela jedno a rozhodla jsem se, že si s nimi budu hrát, jako by byly moje. A řeknu vám, že jsem si hrála opravdu na maximum – měla jsem s tím tolik práce, že jsem dokonce ani nestíhala hračky uklízet. Máma to evidentně vůbec nechápala…
Taky jsem samozřejmě musela pečovat o Mavericka: ráno jsem mu dala snídani, večer večeři, a když jsem někdy měla pocit, že má hlad i přes den, podělila jsem se s ním o svoje jídlo. Hrozně hezky chodil na vodítku a já jsem ho chtěla pořád držet, ale někdy uviděl veverku a vrhl se za ní, tak jsem ho musela pustit. Pak bylo na mámě, aby ukázala, jak jí jde sprint.
Když jsme nevenčily našeho nového pejska, prozkoumávaly jsme město. První dva dny jsme k tomu měly skvělou společnost: náš starý kamarád Míra dostopoval až z Calgary a pobyl s námi pár dní. Společně jsme se šli podívat na Parlament a kanál Rideau, což je technický div z první poloviny 18. století, zapsaný na seznam UNESCO. Škoda, že nebyla zima, protože když je zima, celý zamrzne a dá se na něm bruslit. Musí to být super zábava! V Ottawě je hrozně pěkná část, kde žijí jenom Italové a kde mají svoje obchůdky, kavárny a restaurace. Říká se jí Malá Itálie a my jsme tam šli na oběd. A pak Míra musel jet a zůstaly jsme zase jen my dvě s mámou.
Máma říká, že jsme strávily spoustu času na hřištích, ale já myslím, že to stejně ještě nebylo dost. Naštěstí skoro všude, kam jsme šly, měli hromadu hraček a zábavných aktivit. V muzeu Bytown v nejstarší budově v Ottawě jsem se dokonce zúčastnila hledání pokladu a vyhrála skvělou propisku. V muzeu Diefenbunker, což je obrovský podzemní bunkr z doby Studené války, sice nebyly žádné opravdové hračky, ale na všechno se tam mohlo sahat a bylo tam tolik zajímavých věcí, že jsem nevěděla, po čem mám sáhnout dřív.
Dvakrát jsem šla taky do knihovny, kde se četly knížky pro děti. Bylo tam hodně malých lidí, ale já jsem se trochu styděla.
Ale nejvíc se mi asi líbila Experimentální farma s koníky, prasaty, ovečkami a spoustou krav, které byly tak blízko, že jsem si je mohla pohladit a nikdo mi v tom nemohl zabránit. Dokonce jsem i pomáhala „vařit“ zmrzlinu. Bylo to tak super, že jsem skoro zapomněla, jak moc jsem se nabourala na svém „kaa kaa“.
Modřina, která mi moje nehoda na „kaa kaa“ způsobila, byla nejvíc nejhorší následující den, kdy se konala důležitá společenská akce. Pouliční party ve Westboro byla plná hudby, skákacích hradů, bublin a balonků. První, který jsem dostala, byl ale jako osina v zadku, protože pořád padal z tyčky, na které jsem ho nesla, a nakonec stejně praskl. Ten druhý ale lítal sám od sebe a měla jsem ho přivázaný k ruce. Skoro jsem ho ztratila, když uletěl ke stropu jednoho francouzského bistra, ale naštěstí měli žebřík a zachránili ho pro mě.
A to byl můj život v Ottawě. Včera jsme uklidily náš nepořádek, rozloučily se s Maverickem a jely. Vím, že jeho rodina se vrátila z dovolené, ale teď, když jsem se naučila vyslovovat jeho jméno?! Máma říká, že za pár dní dostanu nového pejska. Silně bych mu doporučovala, aby byl aspoň tak super jako Maverick!
Vaše Annie
