ONTARIO: TÝDEN U NEJVĚTŠÍHO JEZERA NA SVĚTĚ
- coupkovasvatava
- Aug 7, 2018
- 4 min read
Jezero Superior je největší sladkovodní jezero na světě. Není divu, že jsme u něho strávily skoro týden: člověk musí řídit pěkně dlouho, než se ho zbaví. Jakmile to konečně dokáže, objeví se další jezero. A další. A ještě jedno. Když už na chvíli uteče vodě, bude procházet hlubokým lesem se stromy, stromy a ještě dalšími stromy, kterým není konce. Když bude mít dost štěstí, dojde na mýtinu s hezkým výhledem… na jezero nebo dvě!
No co, Ontario je prostě asi o jezerech a mně to ve skutečnosti vůbec nevadí. Protože já mám vodu ráda a mám ji ráda hodně. Nechte mě u jezera, běžte si na hodinu nebo třeba celý den po svých… a dokud budu mít kamínky na házení, najdete mě tam, kam jste mě postavili.
Když jsme překročily hranici s Manitobou, několik dní jsme hodně řídily. Ani máma ani já to nemáme moc v lásce, ale bylo to potřeba, tak jsme to daly. Stálo to teda hodně papíru, omalovánek, klacíků, šišek… a samozřejmě dobrot všeho druhu. Vodopády Kakabeka, jedny z nejvyšších v Ontariu, byly fajn, ale vodní hřiště, které jsme našly v Thunder Bay, bylo totálně super! Běhala jsem kolem dokola a namočila se od hlavy až k patě, našla si spoustu nových malých kamarádů a byla to hrozná legrace!
V Terrace Bay a Marathonu jsme spaly (vstávaly, večeřely a snídaly) na krásných plážích: jedna byla písčitá, druhá oblázková, ta první ideální pro ježdění s mým autíčkem na písek, ta druhá na pozorování pěkného západu slunce.
A pak jsme konečně vystoupily z auta a na dva dny se usadily v Pukaskwě, nádherném národním parku… na břehu jezera! Trek k visutému mostu nad Bílou řekou byl dlouhý, ale nebyl těžký, takže jsem velkou část šla sama. Při naší první svačinové pauze jsem potkala tři holčičky a jejich rodiče… a už jsem je nenechala jít. Šly jsme s nimi zbytek cesty k mostu a od mostu zpátky a byla s nimi hrozná sranda. Myslím, že ani máma se s dospěláky moc nenudila, protože jsme s nimi strávily na pláži v našem kempu taky zbytek večera. Což mně osobně teda vůbec nevadilo. Ráno jsme se vzbudily do deště a 10 místo 22 stupňů z předchozího dne. Venku byla hrozná zima, ale v autě hezky teplo a příjemně, takže mi tentokrát ta jízda ani moc nevadila.
Provinční park Lake Superior je podobný Pukaskwě. Líbila se mi procházka k Sirotčímu jezeru, protože po cestě se naskytla spousta příležitostí pro házení kamenů do vody. Na kajak jsme nemohly, protože hrozně foukalo a to jezero je tak velké, že se chová jako moře – se všemi těmi vlnami, proudy a dokonce přílivem a odlivem. Další den jsme se šly projít na vyhlídku na jezero (zase) a taky se podívat na nějaké staré skalní malby, které byly hrozně vybledlé a dost neviditelné, a pak jsme po zbytek dne jen tak lenošily a válely se na pláži jak vyvržení vorvani.
Jezero Huron je další obrovské jezero v Kanadě (a Spojených státech, protože leží na a za jejich hranicí) a dnes ho s jezerem Superior spojuje kanál. Problém je, že hladina Huronu je o několik metrů níž než ta Superioru. Někdo hrozně chytrý ale přišel na konci 19. století s řešením a tomu řešení se říká zdymadla. Jsou v Sault Ste Marie a jsou technickým divem. Měla jsem možnost podívat se, jak fungují, když tudy projížděl rybářský člun. Dokonce tam byla i kačenka, která stoupala nahoru s vodou a proplavala bránou, jako by to dělala dvakrát do hodiny.
Co jsem teď už já dělala dvakrát do hodiny, bylo, že jsem pořád dokola opakovala „hópi hópi“, a vyplatilo se to, protože mě máma vzala na hřiště, a než byl čas zase jít, strávily jsme tam dvě hodiny. Musím říct, že skluzavky jsou mi teď docela jedno, na celé čáře u mě vedou houpačky!
Sudbury je velké město (na jezeře) a moc by mě nezajímalo, kdyby tam nebylo Science North, úžasné vědecké centrum. Stálo nám majlant dostat se dovnitř, ale ještě nikdy v životě jsem neviděla tolik skvělých věcí na jednom místě. A na rozdíl od ostatních muzeí jsem si na většinu z nich mohla sáhnout a hrát si s nimi – a to včetně létajících veverek!
Tam, kde jsme teď, je hrozně horko a jsou tady bouřky. Dnes ráno, když jsme řídily do Provinčního parku Killarney, bylo všude kolem šedivo a mlha. Máma říká, že je to kouř, protože nedaleko od nás hoří stromy. Máme štěstí, že jsou tu taky lidi, co s ohněm bojují, takže jsme v bezpečí a pořád můžeme jít na výlet. Třeba nahoru k Puklině. Puklina je velká díra ve skále, a aby se tam člověk dostal, musí se tam vyškrábat, ale ty výhledy (na jezera!) jsou hezké a taky tam v rybníčku jsou obrovské žáby, a tak to stálo za to.
Když jsme odpoledne jezdily na kajaku, poprchalo, a než jsme se začaly chystat večeři, lilo jako z konve. Rozhodla jsem se, že počkám v autě, než bude hotovo. Mezitím jsem přišla na to, kde schováváme cereálie na snídani, a než mě máma nachytala, zvládla jsem spořádat půlku krabice. Mají tvar čtverečku, ale stejně jim říkám “kuli” a jsou hrozně dobré.
Ještě tři dny (jezerního) dobrodružství a zase se na chvilku usazujeme.
Vaše Annie
Pár faktů: Kdy: 26. 7. – 6. 8. 2018 Kam: Manitoba/Ontario Border – Kenora – Thunder Bay – Pukaskwa National Park – Lake Superior Provincial Park – Sault Ste Marie – Sudbury – Killarney Provincial Park Jak dlouho: 12 dní Jak daleko: 51 + 489 + 323 + 219 + 195 + 317 + 109 = 1 703 km
