ALJAŠKA II: MŮJ MALÝ OKRUH „POSLEDNÍ HRANICÍ“
- coupkovasvatava
- Jun 30, 2018
- 6 min read
Nemůžu říct, že jsem projela Aljašku od severu k jihu a od východu k západu. Ale vystoupala jsem na horu Flat Top v Anchorage, pozorovala medvědy, losy a karibu v Denali, hrála si v Dětském muzeu ve Faibanks, jezdila na kajaku v Národním parku Wranggler a St. Elias… a taky jsem byla „v“ Severním pólu.
Kromě mého „kaa kaa“ do Sewardu dorazily taky moje nové, dočasné spolucestující. Joan a Hannah pro nás řídily naše auto celou cestu z Vancouveru až na Aljašku a zůstaly se mnou a mámou den v Sewardu, kde jsme si pronajaly super chatku s úžasným aljašským huskym, který se jmenoval Kruger. Šly jsme se projít k ledovci Exit a ráno se pak podívat k Medvědímu potoku na tah lososů. Nejdřív to vypadalo, že tam ve vodě plave jen jedna mrtvá ryba, ale když se člověk podíval pořádně, zjistil, že ty šedé kameny vlastně nejsou kameny, ale stovky ryb, zápasící s proudem. Super!
Pak nás moje nové kamarádky dovezly do Anchorage a přišel čas rozloučit se. Nevím, proč s námi nezůstaly o něco déle: máma říká, že musely stihnout letadlo, ale já si myslím, že pro nás všechny prostě nebylo v autě dost místa. Anchorage je největší aljašské město a na hlavní ulici je tam spousta turistů, ale taky bezdomovců, stejně jako ve Vancouveru. Následující den jsem se na to šla podívat seshora, ale foukalo tak hrozně, že nás to z hory Flat Top skoro zflouklo.
Přespaly jsme u krásného jezera Eklutna a další den vyrazily na výlet k ledovci Matanuska. Viděly jsme ho už ze silnice, tak jsem úplně nepochopila, proč jsme se musely škrábat nahoru po kluzkém a bahnitém treku na skálu, které se říká Lví hlava. Ale jakmile jsme tam dorazily, došlo mi to. Nejdřív jsem se vlastně ale musela probudit z odpoledního šlofíčka, co jsem si zrovna dávala.
Máma si myslela, že na nás všichni budou čekat a jakmile dorazíme do Denali, budou pro nás mít všechno nachystané. Takže jsme si daly načas a strávily ráno v tak trochu zvláštní, pohodářské a hippie Talkeetně, základně horolezců, kteří se chystají zdolat Denali, daly si pozdní snídani, po cestě pozorovaly našeho prvního losa, dokonce se zastavily na krátký výlet ve Státním parku Denali… když jsme pak konečně přijely do Riley Creeku u vstupu do Národního parku Denali, samozřejmě na nás nikdo nečekal. Kemp byl obsazený. Přenocovaly jsme na jediném parkovišti, na kterém se nevyjímala cedule „zákaz kempování“, a ráno to zkusily znovu. Pořád plno.
Bylo krásně, svítilo sluníčko, tak jsme se rozhodly vylézt pro pořádné výhledy na horu Mount Healy. Udržovaný trek rychle končí, ale člověk může podél hřebene pokračovat donekonečna, takže jsme to udělaly (teda ne donekonečna, ale chvíli) a bylo to super. Neviděla jsem žádné medvědy, ale zahlídla jsem spoustu arktických zemních veverek, které vypadají jako sysli, ale sysli to nejsou. Odpoledne jsem se šla podívat na tažné pejsky, co se starají o park. Když jsme se vrátily do kempu, abychom místní zaměstnance otravovaly ještě o něco víc,… dostaly jsme místo! Ne na jednu, ale hned na dvě noci. Někdo zrušil rezervaci, a tak si pán myslel, že to místo vyšetří pro nás. Juchů, už nemusím spát u silnice. Máma měla takovou radost, že mi hned koupila preclíky v jogurtu, které jsem chtěla už od včerejška.
V Národním parku Denali je jen jedna cesta a lidé mohou ve svých soukromých autech jezdit jen po jejích prvních 15 mílích. Kdo chce dál, musí jet autobusem. A my jsme chtěly jet dál. Takže následující ráno jsem musela vstávat v 6.30 a už v 7.30 jsem seděla v autobuse a mířila k návštěvnickému centru Eielson (66. míle). Máma byla připravena pana řidiče zastavit a dostat nás z autobusu, jakmile začnu plakat, ječet nebo zuřit…, ale to se nestalo, a tak když jsme po 4 hodinách opouštěly autobus, bylo to v naší cílové stanici. Tam jsme vylezly na horu Thorofare a, i když hrozně foukalo, hodinu prozkoumávaly hřeben s nádhernými výhledy na „Great One“ (což je překlad jména hory Denali) a okolní zasněžené hory. Po cestě zpátky jsem si dala šlofíka… a znovu jsme přežily, aniž bychom musely byť jen jedinkrát vystoupit tam, kde jsme nechtěly. Jízda autobusem v Denali ale není jenom o tom dostat se z místa A do místa B, ale je to zážitek sám o sobě. Ne jenom kvůli výhledům, které mě moc nezajímaly, ale hlavně kvůli divokým zvířatům, které člověk může vidět po cestě. A že jich bylo! Viděla jsem losa, jak u cesty žvýkal vrbu. Pak tam byl obrovský medvěd grizzly, který pronásledoval autobus před námi. Viděla jsem samotného karibu a pak jsem jich viděla obrovské stádo. Viděla jsem sysla a hromadu arktických zemních veverek. A pak jsem zase viděla karibu. A mámu medvědici se dvěma medvíďaty.
Třetí den v Denali byl naším posledním dnem. Dojely jsme až v řece Savage a šly jsme se projít podél ní a pak trochu nahoru směrem ke hřebeni Primrose. Poprvé v životě jsem šla krajinou bez treků a značených tras. Ze začátku to bylo trochu strašidelné, ale pak jsem zjistila, že vlastně můžu jít kamkoli chci a že chůze v měkké houbovité tundře je tichá a uklidňující, a bylo to super. Byl jsi na mě hodný, Denali, moc se mi u tebe líbilo.
Fairbanks je druhé největší město na Aljašce a pro mě to bylo taky úplně nejvíc nejsevernější místo v zemi, kam jsem dojela. Je tam bezva Dětské muzeum a obrovská univerzita, kde chovají pižmoně a soby a provádí na nich hrozně zajímavý výzkum. Ve Fairbanks jsem taky oslavila svůj letní slunovrat. Zapomněla jsem vám říct, že na Aljašce nejsou žádné noci. Chodím spát jenom proto, že v určitou denní dobu mě zradí moje tělo, moc se unaví a proti mé vůli se mi zavřou oči. Obvykle toto stádium nastane kolem 10 hodiny večerní. Jinak bych zůstala vzhůru pořád. Když jdu spát, je světlo, a když se ráno vzbudím, je světlo. Někdy se ještě na chvíli vzbudím mezi těmito dvěma okamžiky a je… světlo! Slunce na Aljašce nechodí vůbec spát a mně se to hrozně líbí. Tolik času na průzkum a hraní!
Národní park Wranggler a St. Elias je největší nejen na Aljašce, ale v celých Spojených státech. Přesto, že nebyl až tak úplně na naší cestě do Yukonu, rozhodly jsme se tam jet a tento úžasný kousek země prozkoumat. Hned za Fairbanks je malá vesnice, kde není nic, a to až na Dům Santa Clause a fakt, že se to tam jmenuje Severní pól. Takže když člověk nemá čas jet na ten opravdový Severní pól, může jet sem a může nakupovat vánoční ozdoby po celý rok a taky poslat vánoční přání přes „opravdovou“ Ježíškovu poštu. Sranda, ale taky tak trochu blbost.
Wranggler a St. Elias teda blbost rozhodně nebyl a občas to taky nebyla až tak úplně sranda. Jako třeba když jsme se po cestě k super starému dolu na samém konci drsné, nezpevněné a 42 mil dlouhé silnice Nabesna zasekly na 31. míli, kde přes ni tekla Ztracená řeka. Za normálních okolností v korytě není žádná voda, ale to teda rozhodně nebyl ten případ, když jsme k ní dojely my: vody byla spousta, byla hluboká a rychlá a musely jsme to otočit. A znovu jsme to otočily následující den a den poté. Já jsem to chtěla zkusit, ale máma říkala, že naše auto budeme ještě nějakou dobu potřebovat, a tak ho nemůžeme jen tak utopit a prostě odejít. A tak místo toho, abychom se šly podívat na důl a k sopce Skookum, užily jsme si spoustu legrace při prozkoumávání úžasné tundry podél řek Caribou a Trail. Když jsme se projížděly na kajaku na malém jezeře u našeho kempu, napadl nás agresivní racek, a tak jsme si pro naše další kajakové dobrodružství raději vybraly Dlouhé jezero. Někdy prostě člověk nemůže mít všechno, co chce, i když to chce hrozně moc. A to hlavně, když jde o přírodu… nebo obchody s hračkami!
A pak byl čas vyrazit na dlouhou cestu a my jsme řídily celou cestu až do Toku a z Toku po Taylorově silnici, překročily jsme hranici a řeku Yukon… a byly jsme zpátky v Kanadě.
Vaše Annie
Pár faktů: Kdy: 15. – 28. 6. 2018 Kam: Seward – Anchorage – Eklutna Lake - Matanuska Glacier – Talkeetna – Denali National Park – Fairbanks – Wranggler and St. Elias National Park (Nabesna Road) – Tok (Aljaška, Spojené státy) – Dawson City (Kanada) Jak dlouho: 14 dní Jak daleko: 1 794 km
