KANADA VI: OSTROV VICTORIA
- coupkovasvatava
- Jun 4, 2018
- 4 min read
…je nádherný a měly jsme tam strávit mnohem delší dobu. Moc jsme si to užívaly a pak nám najednou vypršel čas.
Týden s Erniem a Desim, našimi dvěma starými bígly z útulku, byl super, ale zároveň zvláštní a někdy taky dřina. Teda samozřejmě ne pro mě, ale pro mámu, která si musela poradit s pár neočekávanými věcmi, jako byl Ernieho záchvat hned první noc a taky to, že mu bylo docela jedno, kde dělá svoje „bobo bobo“. Jeden den jsme ho dokonce musely vzít k doktorovi, ale ukázalo se, že to jen trošku přehnal s konopnými kapkami. Ernie a Desi měli hrozně rádi lidské jídlo a vždycky seděli u stolu a čekali, až mi spadne kus večeře na podlahu. Náš malý domeček neměl opravdovou zahradu a my jsme zvyklé být hodně venku, takže to taky nebylo úplně ideální. No co už, příště to zase bude lepší.
V mezičase jsme prozkoumávaly Cumberland a jeho okolí. Máma si myslela, že vyšplhat do sedla Mount Arrowsmith (1 819 m) zas na konci května nebude až taková výzva, ale ona byla. Za prvé byl trek zarostlý a bylo těžké najít cestu. Za druhé byl hrozně prudký. A za třetí na něm byla spousta hlubokého a měkkého sněhu. Dostaly jsme se možná tak do poloviny a pak jsme to otočily. Pořád ale hezké výhledy a dokážu si představit, jak dech beroucí by byly z vrcholu. Dostat se k začátku treku a pak zase zpátky na silnici znamenalo jet asi 20 kilometrů po rozbité lesní cestě a myslím si, že to bylo přesně to místo, kde se do naší pneumatiky zabodl ten kámen.
Toho jsme si všimly následující den, kdy jsme se jely podívat do Provinčního parku Strathcona. To je obrovská horská oblast uprostřed ostrova Vancouver a je to tam hrozně hezké. Máma říká, že přesně tak si představovala, že bude Kanada vypadat. Naplánovaly jsme si celodenní výlet kolem pěti jezer, ale dopadly jsme tak, že jsme dokončily krátký okruh pro vozíčkáře. Na tom jsem si teda – s metrem měkkého sněhu – aktuálně vozíčkáře moc neuměla představit, ale nikdy neříkej nikdy, že? Měly jsme ho ale samy pro sebe, a dokonce jsem tam viděla i otisk medvědí tlapy. Bažinatá krajina s malými rybníčky a popadanými stromy vypadala úžasně a tak, jako by tam každou chvíli měl naklusat los a začít se cpát lišejníky. Nakonec teda nepřišel, ale viděla jsem spoustu různých druhů ptáků, což bylo super.
Takže po cestě z této bezva oblasti si máma všimla, že se jí naše auto řídí trochu jinak, než obvykle. Aby taky ne, když jsme měly jednu gumu úplně prázdnou. Byl pátek 16.46 odpoledne, když jsme dojely do autoservisu, a až v pondělí ráno nám Mike vyndal kámen, zaražený do kola, a tu díru opravil. O víkendu jsme tedy mohly jet jenom na krátké výlety. Ale mně to nevadilo, protože jsem dostala nový kajak a chtěla jsem ho hned vyzkoušet.
Bylo to úplně poprvé, co jsem šla kajakovat, a hned to bylo v Tichém oceánu. No vlastně se to jmenovalo zátoka Goose a bylo to klidné a bez vln, ale technicky vzato to byl Tichý oceán. Bylo zataženo a zima, ale stejně to bylo super. Dokonce jsem viděla i lachtany a po cestě zpátky máma pádlovala takovým uklidňujícím způsobem, že jsem si musela dát šlofíka. Znovu se mi to stalo o dva dny později, když jsme šly kajakovat na umělé jezero Comox. Ten den bylo mnohem hezčí počasí a pádlovaly jsme napříč jezerem podívat se na nějaké skály. Po cestě zpátky se zvedl vítr, a i když se máma snažila mnohem víc, stejně jsme jely hrozně pomalu. Dostat se na naši stranu jezera nám trvalo strašně dlouho a to byla děsná otrava, protože tam bylo hřiště.
A pak už jsme musely vyrazit. Jednoho dne po obědě mi máma řekla, ať se rozloučím s Erniem a Desim, a jely jsme. Odpoledne jsme dorazily do Národního parku Pacific Rim na západním pobřeží ostrova Vancouver s hustým deštným lesem a dramatickými plážemi. Líbilo se mi procházet se po pláži Combers a prozkoumávat, co na ni vlny vyplavily. Dokonce tam byli i dva orli bělohlaví, kteří žrali mrtvou rybu.
Po cestě z Ucluelet zpátky na východní pobřeží je nádherný starý cedrový les se stoletými stromy. Některé z nich jsou mrtvé nebo spadané a člověk se může schovávat v jejich dutých kmenem nebo mezi kořeny. Na jezeře Cowichan je hezká plovoucí cestička a spousta naplaveného dřeva na dlouhý oheň při chladném večeru. Odtamtud už to pak není daleko do Port Renfrew zase na západním pobřeží. Mámino rozhodnutí jít zase na kajak, a to navzdory počasí, bylo výjimečně dobré. Jezero Fairy je malinké, a tak jsme ho mohly celé objet. Ve vodě tam navíc byly super stromy na stromech.
Jízda odtamtud do Victorie je úžasná: silnička je úzká a klikatá, vysekaná v lese a člověk nechce jet moc rychle, protože to vypadá, že se na ní mohou kdykoli objevit medvěd nebo puma.
Zatímco naše auto dostávalo nové brzdové destičky, šly jsme prozkoumat centrum Victorie. Victoria leží na jihovýchodním pobřeží ostrova Vancouver a je hlavním městem Britské Kolumbie. Je to zatím taky nejhezčí město, které jsem v Kanadě navštívila. Jsou tam hezké viktoriánské budovy, nádherné nábřeží, kde jsem si dala svoje fish and chips s výhledem a taky obrovské budovy Parlamentu se super parkem, kde jsem potkala novou kamarádku. Hladicí ZOO s malinkými kozičkami, co člověku vyskočí na záda, jakmile se jen trochu ohne, taky nebyla úplně k zahození. Náš výlet na ostrov Vancouver jsme zakončily procházkou k Niagarským vodopádům, které byly ve skutečnosti čtyřikrát vyšší než ty slavné vodopády stejného jména.
A pak už přišel čas naskočit zase na trajekt a zamířit do Vancouveru. Máma říká, že zítra odevzdáváme naše „kaa kaa“. Nevím přesně, které z našich aut myslí, ale pro jistotu se toho svého držím zuby nehty.
Vaše Annie
