KANADA IV: JAK JSEM VYLEZLA NA „NÁČELNÍKA“
- coupkovasvatava
- May 17, 2018
- 3 min read
Včera jsem vylezla na Náčelníka (The Chief). Náčelník je velká skála. Tím myslím jedna skála v celku. Je to totiž druhý největší granitový monolit na světě (ten první je mnohem známější Uluru v Austrálii). Vznik před strašně dlouhou dobou pod zemí a později byl vytlačený nad zemský povrch. Teď nad něho vyčnívá do výšky 702 metrů nad mořem (nebo nad zálivem Howe, což je mimochodem nejjižnější fjord na severní polokouli) a je to fuška dostat se nahoru. Zahrnuje překonat 550 výškových metrů na 2 kilometrech, spoustu lezení po čtyřech, několik řetěz, jeden žebřík… a hodně vůle. Zase jsme se rozhodly vyhnout se davům, a tak místo toho, abychom vyšplhaly na první vrchol (což pro nás vůbec nebyl vrchol), zdolaly jsme ten třetí. Naštěstí tam byl pejsek, co šel před námi, tak to byla dobrá motivace. Výhledy z vrcholu (a toho druhého, který je propojený s tím třetím, ale ne tím prvním) za ten výšlap (a sešup!) ale stály.
Takže s Náčelníkem skončila první „cestovací“ část mého velkého kanadského dobrodružství. Poté, co jsme sestoupily z hor, jsme několik dní strávily u jezera Okanagan. Je to oblast známá pěstování vína a já teda vůbec nevím, proč jsme žádné neochutnaly. Zato jsme ale zůstaly pár dní u našich nových kamarádů, kteří bydlí v Kelowně. Nejdřív máma chtěla zůstat jenom jednu noc, ale pak viděla, jak dobře jsem se měla s mojí malou kamarádkou Emily (a mám podezření, že ona se taky neměla se svými velkými kamarády Peťou a Verčou úplně zle), že se rozhodla prodloužit to na tři dny.
Ale čas letí a musely jsme se zase posunout o dům dál. Když jsme odjížděly, pršelo, ale jakmile jsme se dostaly na vyhlídku nad městečkem se srandovním názvem Peachland, vylezlo sluníčko. A pořád ještě svítilo, když jsme s naším „starým“ kamarádem Mírou a novým kamarádem Tomášem prozkoumávali Shaha Bluffs u Pentictonu. Když jsme překonávaly rozvodněný potok, máma se mě zbavila a Míra mě pak nesl po zbytek našeho krátkého výletu. Hrozně mě bavilo hladit ho po vlasech.
Máma chtěla jet do Vancouveru po té nejzapadlejší silnici ze všech, ale začalo pršet, a když se k tomu přidal tající sníh, musely jsme to otočit: „90 čísel vody na silnici, možná dva tři dny, než to opadne“. A tak jsme – nezáměrně – navštívily Hope a vyšplhaly na překvapivě nádhernou vyhlídku ve svahu hory Mount Hope. U Chilliwacku jsme pak vyšly na Sobí horu (1 432 m) – jenom proto, že nemáme auto s pohonem na všechna čtyři kola a nemohly jsme se tak dostat do základního tábora hory Cheam (2 104 m), která byla vyšší, ale zato na ní bylo víc sněhu.
V Langley vznikla provincii Britská Kolumbie a my jsme se tam šly podívat na bývalou pevnost, protože máma chtěla pro změnu trochu kultury. Nuda, turistické a navíc jsme pak nemohly najít místo na přespání a skončily jsme v hnusném a drahém duchu ala město duchů s nefunkčními sprchami.
Whister je známý svými treku…, ale taky lyžováním. Sezóna tady skončila před dvěma týdny, a tak si asi dokážete představit, kolik sněhu tady VŠUDE zbylo. A tak jsme zůstaly na úrovni jezera Cheakamus a vlastně to bylo docela fajn.
Včera jsem zdolala Náčelníka a skoro jsem z útesu upustila lahev na vodu. Máma říká, že je čas se na chvíli usadit. Úplně nevím, co to znamená, ale dnes nespím v našem autě.
Vaše Annie
