KANADA III: MŮJ ŽIVOT V AUTĚ
- coupkovasvatava
- May 13, 2018
- 3 min read
V Kanadě mám auto. Vlastně jsem měla auto i na Zélandu, ale auto, které mám v Kanadě, je úplně jiné. Za prvé je opravdu velké. Má sedm sedadel, která jsme hned složily pod podlahu (opravdu, v podlaze je místo, kam se dají sedadla úplně zmizet, když je člověk nepotřebuje) a od té doby jsem je neviděla. Má to dobrý důvod.
Protože za druhé: moje auto je vybavené vším, co člověk potenciálně může potřebovat na kempování. Je tam dobrá matrace, na které se pohodlně vyspí dva lidi (máma říká, že já jsem jenom poloviční člověk, ale někdy zaberu místa za dva), vařič a velká plynová bomba, které používáme na vaření, chladicí box, ve kterém skladujeme všechno naše jídlo, papírová krabice s mým oblečením a další spousta maličkostí.
Když jsme začaly kempovat, byla pořádná zima (a od té doby zase byla zima a možná bude zima i později na Aljašce), a tak jsem byla docela ráda, že jsme si koupily teplé spacáky. Teď je horko a mně je horko a už ten spacák tak ráda nemám. Máma říká, že ho můžu požívat jako deku, ale já ho nechci používat vůbec. Vůbec to nepochopila a pořád mě přikrývá, ale já na tom trvám. A pak mám někdy ráno studené nohy :-(.
Vaříme každý den. Vlastně vaříme dvakrát denně. Ráno máme kaši s ovocem a pak večer připravujeme opravdovou večeři. (Na oběd je většinou sendvič, protože v tuto denní dobu jsme často u hezkého jezera nebo na vrcholku nějaké hory.) Na začátku jsme měly každý den maso, ale to se změnilo. Myslím, že to má co do činění se stoupající teplotou a s tím, že v autě nemáme opravdovou ledničku. Takže pokud zrovna nejdeme nakupovat, stávám se dočasně vegetariánkou. Baví mě pomáhat mámě s vařením. Už vím, že jakmile se vařič zapálí, je hned „pálí pálí“ a nemůžu se ho dotýkat. Vím taky, že jídlo v hrncích je taky horké a než ho začnu jíst, musím nejdřív dělat „fů fů“.
Někdy jsme přes noc v kempech, kde nejsou sprchy, a to je super, protože se nemusím koupat. Když tam sprcha je, tak se koupat musím. Vždycky. Máma říká, že nikdy nevíme, kdy se zas dostaneme do lepšího kempu, takže si ty sprchy musíme dát do zásoby.
Do postele teď chodím pozdě. V 8.30, někdy dokonce v 9. Není divu. Venku je světlo a v autě nemáme žádné záclonky! Ráno si pak ale většinou přispím. Nevstávám před 7.30, někdy až v 8. Myslím, že se to mámě docela zamlouvá.
Před pár dny jsem si všimla, že v autě, na straně, kde sedí máma, je spousta tlačítek, a když se nedívá, vplížím se dovnitř a mačkám a otáčím je. Nejradši mám čudlík, který rozsvěcí světla. Chtěla bych je nechat zapnutá celou noc, ale máma říká, že jestli chceme ještě někdy odjet, není to úplně nejlepší nápad.
Řídíme každý den, ale zatím jsme se pohybovaly hodně pomalu a od té doby, co jsme odjely z Calgary, nám na tachometry přibylo jen 2100 km, což si myslím, že není dost na to, abychom kdy dojely až na Východní pobřeží. Když řídíme, sedím vedle mámy ve své zbrusu nové sedačce ze secondhandu. Vidím všechno, co se kolem šustne, a je to super! O hodně lepší než sedět vzadu. Někdy se už nudím, ale často prostě jenom zavřu oči a dám si chvilku na ucho.
Takže takto asi vypadá můj život v autě. Je úplně jiný než život v domě, ale myslím, že ho mám docela ráda. Můžeme přejet kamkoli, kde se nám to líbí, a když se nám to tam líbí hodně, můžeme tam zůstat déle. Taky ušetříme nějaké peníze za ubytování, a tak mi máma může koupit víc sladkostí :-). Není to až tak úplně super, když prší, protože musíme být uvnitř a tam není moc místa. Každá mince má prostě dvě strany.
Vaše Annie
