ÚDOLÍ AHURIRI: VYLEZLA JSEM NA MOUT BARTH
- coupkovasvatava
- Feb 8, 2018
- 3 min read
Teda chtěla jsem, ale nakonec jsem tam nevyšplhala. Někdy se to, co člověk chce udělat, dost liší od toho, co nakonec ve skutečnosti udělá. Jako například když chce autem dojet až k chatě Base a pak už jen pěšky dojít k chatě Shamrock a tam přenocovat, ale místo toho se zasekne hned u prvního sesuvu. Nebo když si s sebou chce vzít úplně všechno, co je potřeba na trampování (včetně lžičky), a nakonec jí kaši obrovskou děrovanou naběračkou, kterou někdo nechal na chatě.
Když vezmeme v úvahu, že jsme po cestě musely změnit skoro všechny naše plány, byl to super výlet. Údolí Ahuriri je na cestě k Mount Cooku, kde jsem předtím bydlela, a dojet tam trvá dlouho, protože posledních 20 kilometrů je nezpevněných a nedá se jet moc rychle. Po bouřce z minulého týdne byla dost zničená už „hlavní“ silnice, a tak se není co divit, že jsme se zasekly už na začátku treku jen pro auta s pohonem na všechna čtyři kola, který chtěla máma s naší starou dobrou Hondou pokořit, abychom se dostaly blíž k chatě Shamrock. V té malé, útulné, bývalé farmářské chatičce jsme totiž chtěly přespat.
Nepřespaly. Musely jsme nechat auto autem a jít pěšky 7 kilometrů, než jsme se vůbec dostaly k chatě Base, kterou – po hluboké úvaze – jsme se nakonec rozhodly akceptovat jako naše útočiště. Pokud jde o mě, mně se líbila. Byla malá, měla jen šest postelí, hezké ohniště a všude kolem byla spousta dřeva pro případ, že by se v noci moc ochladilo.
Když máma začala připravovat oběd, uvědomily jsme si, co jsme doma zapomněly. Lžičku! Mít k jídlu polívku bez lžičky není zrovna ideální. V chatě byly hrnce, pánvičky, dokonce i hrnek a (prázdná :-() láhev od whisky… a děrovaná naběračka! Teď už vím, že když naházím chleba do polívky, nacucá se a já ji pak z něho můžu znovu vysát :-)!
Po obědě jsem se rozhodla, že se chci podívat na řeku seshora. Po Dingleburn treku jsme vyšplhaly až nahoru na jeden hrozně hezký hřeben. Jen jsem si na chvilku zdřímla, a když jsem se probudila, najednou jsme byly o 800 metrů výš a měly jsme super výhledy! Dokonce jsem viděla i Mount Barth, který byl uprostřed léta pořád pokrytý sněhem a ledem. Myslela jsem si, že by to mohla být legrace postavit sněhuláka, ale máma říkala, že jako krátká procházka po hřebeni to jenom vypadá, ve skutečnosti to je hrozně daleko.
Cesta dolů byla sranda, protože máma musela jít skoro celou dobu potůčkem a namočila si boty, což jsem, když jsme šlapaly nahoru, nezaznamenala, ale teď jsem se tomu hrozně smála. Nevzaly jsme si s sebou lahev s vodou, a tak jsme musely pít z řeky, bylo to super.
Když jsme konečně došly zpátky, zjistily jsme, že už na chatě nejsme samy. Připojili se k nám Jared a obrovská motorka Kawasaki. Měla jsem z toho radost. Zaprvé jsem mohla obdivovat motorku, za druhé měla máma společnost a aspoň mě tolik neotravovala a za třetí už jsme nemusely jíst večeři děravou naběračkou.
Večer jsme strávily u obrovské řeky Ahuriri. Když jsem se (a všechny ostatní) ale ráno v 6.30 probudila, tam, kde ještě včera byla řeka, se povalovala mlha a vodu vůbec nebylo vidět. S vycházejícím sluncem to vypadalo úplně kouzelně a mám pocit, že to byl taky důvod, proč se na mě za časného budíčka nikdo nezlobil.
Po cestě zpátky do Wanaky jsme se zastavily na oběd v Quilburnu, kde stojí 100 let starý přístřešek na stříhání ovcí, co je v něm dnes malé muzeum. Hrozně se mi v něm líbilo běhat tam a zpátky. Máma říká, že za to, že jsem neskončila v díře, vděčím jenom tomu, že vážím 9 kilo.
Vaše Annie
