MCINTOSH HUT: MOJE ÚTULNÁ CHATIČKA VYSOKO V OBLACÍCH
- coupkovasvatava
- Dec 28, 2017
- 3 min read
Za normálních okolností nemám dovoleno vstávat ráno moc brzo, ale ve středu se to zdálo být v pohodě. Už od včerejšího večera jsem věděla, že se něco chystá, protože máma nám balila náš velký batoh.
Hned po snídani jsme vyrazily a tentokrát nám trvalo hrozně dlouho, než jsme dojely na místo. Nevím, proč jsme musely jet tak daleko, když hory byly úplně všude. Před několika dny nám naše kamarádka Erika řekla o jednom treku a máma se tam samozřejmě taky chtěla podívat.
Máma vlastně až tak moc nechtěla vidět samotný trek, jako spíš chatu, která naneštěstí stála na jeho konci a o skoro 1 100 metrů výš než místo, kde jsme zaparkovaly naše auto. Tajně jsem doufala, že řeka Buckler bude rozvodněná, ale nebyla a my jsme ji snadno přebrodily. Hrozně se mi líbily kamínky na břehu a než si máma stačila zase obout boty, stihla jsem se promočit skrz naskrz.
Chata McIntyre v nadmořské výšce skoro 1 000 metrů byla velkým překvapením, protože jsme ji neviděly až do doby, než jsme stály jen pár metrů od ní, tak dobře byla schovaná. Daly jsme si tady dlouhý oběd a povídaly si se čtyřmi dámami, co se sem šly projít jen na jednodenní výlet. Já jsem si pak šla dát zaslouženého šlofíčka a máma nás vynesla posledních 500 výškových metrů k chatě McIntosh ve 1 464 metrech. Říká, že poslední úsek od sedla Long Gully jí dal fakt zabrat, ale já myslím, že je jenom lenošná a že by měla trochu zapracovat na fyzičce.
Chata byla úplně super! Byla to asi ta úplně nejkrásnější chata, kterou jsem zatím viděla (a že už jsem jich pár stihla navštívit). Byla to stará hornická chata a zvenku vypadala už dost opotřebovaně, ale uvnitř byla moc hezká a útulná. Měla opravdickou kuchyni s talíři, hrnci a příbory a dokonce tam byl i překapávač na kávu (škoda, že jsme žádnou kávu neměly :-()! Obývací část byla obrovská a byl tam stůl se spoustou svíček a balíčkem karet, se kterými jsem si užila spoustu legrace. Ložnicová část byla dost malá a byly tam jen čtyři postele, takže nebylo úplně od věci dostavit se na místo co možná nejdřív.
Ještě jsem ani nedojedla svoje čínské nudle a přidaly se k nám dvě dámy. Pak přišly ještě dvě slečny z Německa, ale přesto že vypadaly, že se ze svého místa na slunci před chatou jen tak nehnou, nakonec přece jen šly dolů. Takže ten kluk, co dorazit v pět hodin se mohl považovat opravdu za šťastlivce, protože jeho postel byla ta úplně poslední. Já jsem si to teda nemyslela, ale máma rozhodla, že budu spát na matraci s ní. Nudaaa!
Strávily jsme odpoledne poflakováním se na sluníčku a užíváním si nádherných výhledů na jezero Wakatipu a zasněženou horu Earnslaw, dokonce jsme šly na krátkou procházku ještě o trochu výš, kde jsem našla mech, hrozně příjemný na dotek. Chtěla jsem si počkat na západ slunce, ale v sedm se mi začaly zavírat oči a máma slíbila, že ho pro mě vyfotí, tak jsem šla místo toho spát.
Ráno jsme vyrazily hodně brzy. Ne proto, že bychom to, bůh ví, jak plánovaly. Ale v 6.30 začal zvonit budík jedné ze slečen a vzbudil mě. Kaše byla super, ale pak mě něco – a úplně si teda nejsem jistá, co to bylo – naštvalo a dostala jsem takový záchvat vzteku, že mě máma musela postavit ven do zimy a zatímco jsem ječela a zuřivě dupala nohama, snažila se rychle sbalit naše věci a zmizet co možná nejdřív.
Prvních 15 minut do sedla jsem pořád ještě ječela, ale pak jsem šla spát a neviděla jsem tak vůbec hřeben, o kterém máma říká, že fakt stál zato. Dokonce mi utekla i první část strašného sestupu, který naše kamarádka Erika popsala jako „trochu strmý“. Když jsem se vzbudila a viděla ten sešup dolů, radši jsem zůstala potichu a snažila se taky držet plotu, jak to dělala máma. Nevím, jak moc to pomohlo, ale nějak jsme se zvládly dostat dolů, probojovat se hustým porostem a byly jsme u auta, o skoro 1 100 výškových metrů níž než před 3 hodinami.
Třeba bychom příště mohly jít někam po rovině?
Vaše Annie
