PAKITUHI HUT: NEJTĚŽŠÍ VÝŠLAP MÉHO ŽIVOTA
- coupkovasvatava
- Nov 30, 2017
- 3 min read
Chata Pakituhi stojí v nadmořské výšce skoro 1 300 metrů hned pod horou Breast Hill (1 578 m), obklopená vrcholky chráněné oblasti Hawea Conservation Area. Bylo 9.15, když jsme se probojovaly stádem krav, které se právě přesouvaly do jiného výběhu, zaparkovaly u jezera Hawea a začaly šplhat nahoru. Bylo už dost horko, ale měly jsme štěstí – naše strana hory byla pořád ještě ve stínu a první, serpentinovou část cesty jsme zvládly rychle.
Nevím, proč si máma myslela, že když dojdeme do malého sedla a začneme postupovat podél hřebene, máme to nejhorší za sebou. Říkala, že už tady jednou byla, tak by člověk čekal, že snad bude vědět, že to nejhorší nás naopak právě čeká. Když jsem viděla, kam se škrábeme, nemohla jsem než začít přemýšlet o tom, jak se zítra zatraceně dostaneme zpátky dolů. Tak jsem radši šla spát.
Když jsem se probudila, máma se opírala o jednu z těch tyček s oranžovou plastovou trubkou na konci, co značí trek, a byla celá červená a zpocená. Poslední půl hodinu k chatě zastavovala u každé z nich a tvrdila, že se kochá, ale já si teda myslím, že už byla dost unavená a ve skutečnosti se snažila popadnout dech. Pokud jde o ty výhledy – na jezero Hawea a všechny ty vrcholky, sedla a hřebeny: dokonce i já musím uznat, že byly úplně SUPER.
A pak jsem uviděla chatu, máma mě položila na zem a musela jsem jít poslední úsek sama a byl to teda děs, protože to bylo z kopce a pěšinka byla hrozně úzká. Ale byly jsme tam, u chaty Pakituhi, postavené v roce 2011.
Když jsme snědly polívku, máma zevnitř přinesla matrace na verandu a ležely jsme ve stínu a nedělaly vůbec nic až do doby, kdy se k nám přidal postarší páreček novozélandských farmářů v důchodu.
Pak si máma uvědomila, že zítra se budeme potřebovat dostat zpátky a začala vymýšlet, jak bychom se vyhnuly té strmé cestě dolů. V mapě našla jakýsi farmářský trek a dokonce jsme šly několik stovek metrů tím směrem, ale byla tam jen brána a na ní obrovská cedule „Farma Hawea, Soukromý pozemek, Zákaz vstupu“ :-(.
Bylo skoro pět, když na chatu přišly přenocovat dva páry z Francie a Německa. Byly super – hodně jsme si povídali a taky jsme si hráli se svíčkami a maličkými zmrzlými kuličkami, kterým se podle mámy říká kroupy a doneslo je k nám krupobití. Všichni museli být hrozně unavení, protože jsem to byla netradičně, kdo šel do postele úplně poslední. Ale když jsem přece jenom nakonec usnula, spala jsem celou noc a vzbudila se až v 6.30 – kdy jsem se ujistila o tom, že všichni vědí, že už je ráno.
Vyrazily jsme v 8.15 a to bylo dobře, protože ještě nebylo tak horko. Musím říct, že se mi to vůbec nelíbilo: místo aby šla normálně – svisle –, máma se pořád nakláněla doprava, doleva a dokonce dopředu a dozadu a mně to bylo hrozně nepohodlné. Pak mi začala vysvětlovat jakousi teorii gravitace a říkala, že bych ji měla pevně obejmout a být u ní co možná nejblíž, což byl nesmysl, protože to už jsem na ni byla naštvaná hodně a nechtěla jsem se jí vůbec dotýkat, natož ji objímat.
Naštěstí jsme došly k místu, kde začínaly serpentiny, a máma mě sundala, abychom si před finálním (a z celého treku tím nejlehčím) sestupem daly sváču. Tam nás taky předběhli „naši“ Němci a potkaly jsme tady pár z Finska, který sem šel na jednodenní výlet. Chvilku jsem s nimi mluvila a byli hrozně srandovní, tak jsme se rozhodla, že půjdu s nimi. Ale máma odmítla jít znovu nahoru, vůbec nechápu proč. Místo toho jsme sešly poslední kousek, na kterém se mi podařilo ještě na 15 minut usnout.
Po cestě zpátky domů jsme ještě jednou potkaly naše Němce a svezly jsme je k jejich autu, co bylo strašně daleko. Pak jsme si šly zaplavat do jezera: máma říkala, že to její svaly hrozně potřebují a já si myslím, že ji zítra bude pěkně bolet celý člověk.
Vaše Annie
