FERN BURN HUT: HON NA VAČICI, KTERÝ JSEM ZASPALA
- coupkovasvatava
- Nov 16, 2017
- 3 min read
Trek z parkoviště na konci Motatapu Road k chatě Fern Burn je první částí několikadenního, 35 kilometrů dlouhého treku Motatapu. Mámě nešlo do hlavy, proč by mělo stejných 7 kilometrů trvat 3-4 hodiny, když Meg Hut (MEG HUT: NEBYLO TAM ŽÁDNÉ DŘEVO!) byla ještě výš a došly jsme tam hodně rychle. Ještě první dva kilometry o tom pořád laborovala, ale pak když jsme se dostaly do bukového lesa a cesta se najednou zúžila, zestrměla a objevily se na ní kameny, pochopila. Úzký, kamenitý, strmý a kluzký zůstal trek až do konce, kde k němu na levoboku ještě přibyl hezký sráz dolů. Vám se to možná zdá trošku strašidelné, ale mně se to ve skutečnosti hodně líbilo, protože máma se musela často naklánět na druhou stranu a já jsem si tak mohla sáhnout na zem, sbírat kameny a trávu, což byla legrace.
I tak jsme k chatě ale došly za 2 hodiny a 10 minut. A já jsem ji uviděla jako první. Máma tvrdí, že to byla ona, ale s tím nemůžu souhlasit. Neukázala na ni a já ano, a to je to, co se počítá. Poslední kousíček po rovině jsem došla sama a moji noví kamarádi na mě už čekali. Čtyři Australané si sem udělali jednodenní výlet a byli srandovní. Dokonce mi řekli i o jejich aktuální ústavní krizi, a to bylo přesně to, co jsem v tu chvíli potřebovala vědět.
Potom se k nám ještě na chvíli přidali dva Němci. Moc nemluvili a pak všichni odešli. Skoro už jsem si začala myslet, že budeme mít chatu samy pro sebe. Už jsem ji trochu stihla prozkoumat, a to včetně záchodu, a hodně se mi líbila. Fern Burn je úplně jiná než chata Meg. Byla postavená teprve před několika lety a je moderní, čistá a světlá, ale nemá ohniště.
Pak jsem se ale vzbudila z mého odpoledního spánku a veranda byla plná lidí. Byli tam Hillary z Wellingtonu a Annabel z Napieru a J. J. z Francie, který teď ale bydlí v Dunedinu. A všichni měli v plánu zůstat se mnou a mámou na chatě přes noc. Juchů! Líbili se mi moc. Hlavně J. J., který byl hrozně srandovní. Ale holky taky. Byly hrooozně staré (podle mámy jim bylo asi tak 55) a právě šly něco, čemu se říká Te Araroa trek. Já přesně nevím, co to je, ale máma říká, že my to dělat nebudeme a že by to na mě mělo udělat dojem.
Večer jsem nemohla usnout, všechno bylo hrozně vzrušující. Nakonec se mi to ale podařilo, spala jsem celou noc a vzbudila se až o půl 8. Máma říká, že je na mě hrozně pyšná a že bych něco podobného někdy mohla předvést i doma, ale já myslím, že si to nechám jen pro příležitost našich výletů. A možná dokonce ani ne na ně, protože máma mi řekla, že v noci přišla na návštěvu obrovská vačice a J. J. se ji snažil zabít tak vehementně, že přitom zlomil trekovou hůl jedné z paní. Prý dělali hrozný hluk, ale já jsem nic neslyšela. A hrozně moc chci vidět vačici!
Ráno jsme si daly výbornou kaši, rozloučily se s našimi novými kamarády a vyrazily na cestu zpět, která byla dle očekávání mnohem horší než trek nahoru. Hned několikrát jsem donutila mámu klouzat se dolů po zadku a myslím, že mi to tak trochu chtěla oplatit, a tak jsem musela ty poslední kilometry po rovině jít sama. Zní to docela fér. Přece jenom jsme nakonec super tým.
Vaše Annie
