AUSTRÁLIE VII: ROZBITÝ FOŤÁK A JEŠTĚR BEZ HLAVY

Pokazil se mi foťák. Max roztrhal na kusy obrovského ještěra. Dnes je můj poslední den v Cardiffu. Zdá se, že pro vás mám dnes jen špatné zprávy, ale není to tak tragické, jak by se na první pohled mohlo zdá. Všechno zlé je pro něco dobré, že?

To mě takhle jednoho dne chtěla máma vyfotit, zapnula foťák… a displej zůstal černý a za pár vteřin se sám vypnul. Zkusily jsme všechno. Nic nepomohlo. Pak nám ve fotoobchodě řekli, že ho musíme poslat do Portugalska. Do Portugalska! Bude trvat sto let, než se nám vrátí zpátky. Máma se rozhodla, že si vezme čas na rozmyšlenou. Objednala nám nový foťák a začala se modlit, aby dorazil dřív, než odsud odjedeme.

Zítra opouštíme Cardiff, kde jsme strávily skoro měsíc. Přes pár dny si máma uvědomila, že čas letí, začala šílet a že prý musíme vidět všechno. Náš výlet na pláž Stockton nezačal úplně nejlíp: v 8:58 jsme vyskočily z autobusu a přesto, že jsme běžela, co mi síly stačily, ujel nám trajekt. O 10 vteřin. Než přijela další loď, vyšplhaly jsme na přístavní věž a kochaly se výhledy. Na trajektu máma zjistila, že na kartičce na místní hromadnou dopravu už nemá kredit a že nechala peněženku doma. Má štěstí, že má mě. Nikdo přece nenechá chudáka dítě jít pěšky :-).

Náš řidič byl Američan a máma s ním mluvila celou cestu, zatímco já jsem je tiše seděla a koukala se na obrovský nápis „Nemluvte za jízdy s řidičem.“ V okamžiku, kdy jsme vystoupily, se mi – proti mé vůli samozřejmě – zavřely oči a znovu se otevřely, až když jsme dorazily na pláž. Mísu, malé „jezero“ mezi dunami jsme nikdy nenašly. A vrak, co ho máma chtěla tak moc vidět, byl skoro celý pod vodou. Příliv, hádám. Mně to bůh ví, jak nevadilo. Byla tam hromada písku, ve kterém jsem se mohla vrtat a který jsem mohla jíst, což mi udělá vždycky radost. Ten den jsme taky ušetřily spoustu peněz za dopravu.

Druhý den ráno mě máma vzbudila. Ano, ONA vzbudila MĚ! Za normálních okolností jsem to JÁ, kdo KAŽDÉHO vzbudí v 6 hodin ráno. Ale tentokrát bylo za deset šest a máma se už oblíkala, pak oblíkla mě a vycházely jsme z domu. Jely jsme vlakem a pak autobusem a pak jsme se ocitly 70 kilometrů na sever od místa, kde bydlíme, v zátoce Shoal. Tam jsme vyšplhaly z 0 do 161 metrů nad mořem na vrcholek hory Tomaree. V zimě tudy mají proplovat keporkaci, ale ten den nepřišli. Je to škoda – za chvíli už mi bude rok a ještě jsem neviděla žádnou velrybu. To je fakt život k ničemu!

Na pláži nebyl skoro nikdo, tak jsem se šla namočit do moře. Bylo jako led! Procházkou kolem pobřeží jsme došly až do zátoky Nelson, kde nám máma koupila fish & chips. Než jsem trochu stihla prozkoumat okolí, spořádala všechny hranolky a na mě už zbyl jenom kousek ryby. Ty hranolky vypadaly taaak dobře :-(. Než jsme vyrazily na cestu zpátky, ještě jsem napsala pohled a zahrála si obrovské šachy. Pak jsem přežila dlouhou cestu autobusem a v 6.30 usnula, ještě než se moje hlava dotkla polštáře.

Měl to být odpočinkový den, ale pak Max někde našel obrovského ještěra, chňapl ho a škubal s ním tak dlouhou, až mu utrhl hlavu., která letěla pět metrů vzduchem a na půli cesty nechala vnitřnosti, které z ní původně visely. Bylo to fakt cool. Chtěla jsem se na to jít hned podívat, ale nebylo mi to dovoleno. Místo toho mě máma zavřela uvnitř a začala googlit, co se v takových případech dělá. Dokonce poslala e-mail našim lidem, kteří zrovna prozkoumávali Evropu, a přiložila k němu fotky s dotazem, jestli je ok, když tu spoušť necháme tam, kde je, než se Mark vrátí. Jasně, že to nebylo ok, a ona musela jít ven a toho ještěra odklidit, než ho Max sežere a onemocní z toho. Nakonec to udělala. Ale počkala si, až zapadne slunce a bude tma, aby se na to nemusela dívat. To já bych to klidně udělala i za světla.

Včera dorazil náš nový foťák. Má nabíječku pro japonské zásuvky. Náš adaptér k ní naštěstí sedí. Uf. Návod je v japonštině. Naštěstí nikdy nečteme návody. Uf. Foťák byl v japonštině. Trvalo nám věčnost, než se nám podařilo změnit nastavení. Zvládly jsme to. Uf.

Mark se zítra vrací a my odsud odjíždíme. Ještě čtyři dny v Austrálii a my máme spoustu plánů.

Vaše Annie