AUSTRÁLIE VI: VČERA JSEM OSLAVILA SVOJE 92. NAROZENINY

Dost zvláštní, že? Jsem pořád mladá a mám celý svůj život před sebou. A dokonce jsem ani včera neměla narozeniny! Když jsem se ráno vzbudila, máma hned vyrukovala s „Happy birthday…“. Tvrdila, že to jsou moje poslední narozeniny začínající nulou a že je to něco, co bychom rozhodně měly oslavit. Po mém ranním schrupnutí mě vzala na hřiště a po cestě zpátky domů jsme se zastavily v supermarketu, kde jsme koupily věci, které normálně nekupujeme… a upekly super zdravý banánovo-jablkový narozeninový dort! Protože jsem měla narozeniny (které jsem neměla), máma mě na něho dokonce nechala rozetřít tvarohovou polevu. Rozhodla jsem se, že ji rozetřu úplně všude: do svých vlasů, na boty a taky Maxovi na nos. Byla to zábava.

A co znamená ta 92ka? Máma říkala, že to byly moje poslední nulté narozeniny, takže by jeden očekával, že na dortu bude číslice 0. Až na to, že se – logicky – žádné svíčky ve tvaru 0 nevyrábí. To dá rozum. Tak se máma rozhodla pro 11ku (jakože mi bylo 11 měsíců), ale obchodu došly jedničky! No a pak přišla řada na 9 + 2 (trefa: na skladě zrovna neměli žádné +).

Vlastně mi ani moc nevadilo slavit moje narozeniny (konec konců to nebyly moje první narozeniny: když mi bylo šest měsíců, máma se rozhodla, že to, že jsem to dotáhla tak daleko, je úspěch, a uspořádala malou oslavu, kam jsem byla pozvaná já a táta). Dort byl ve skutečnosti dost dobrý. I Maxovi chutnal: měla jsem sice zakázáno dávat mu ho, ale já jsem jeho smutný pohled prostě nemohla snést (možná by měl dneska radši dostat dvojitou dávku inzulinu?). Takže nakonec byli všichni spojení. Teď už se nemůžu dočkat oslavy svých opravdových narozenin. Tentokrát bude péct dort táta a očekávám horu dárků.

Kromě dortu jsem svoje narozeniny oslavila spoustou chození, které jsem v posledních dnech měla možnost natrénovat v podmínkách vskutku extrémních: na písku. Zatímco v Japonsku jsme většinu dní byly na horách, v Austrálii jsme víc na páži. V Newcastlu je dlouhá pláž Merewether, kde jsem hledala poklady, pozorovala surfaře a chodila, padala a znovu vstávala… a tak pořád dokola. Po cestě zpátky na autobus mě máma nesla za krkem a já jsem jí tajně nasypala do vlasů písek, co jsem měla schovaný v rukách a mezi prsty. Sranda.

Procházka k obrovským dunám v mokřadech v Belmontu začala tím, že jsme zastavily náš autobus uprostřed kruhového objezdu. Zastávka, kde máma chtěla nastoupit, byla totiž zrušená, a tak jsme zoufale běhaly sem a tam a snažily se najít jinou. Nemyslím si teda, že kruhový objezd byl pro to zrovna ideální, nicméně pan řidič zastavil a nechal nás nastoupit. Duny byly super: máma říkala, že jí připomínají Stewart Island. Tam jsem nikdy nebyla, ale možná se tam jednou podívám, protože mám písek fakt ráda. Hrály jsme si na pláži a pak nám ve městě máma koupila vynikající čokoládový zákusek. Po cestě zpátky jsme potkaly starou paní, která trvala na tom, že nám řekne, kde máme přestoupit, dala nám seznam toho, co v Newcastlu určitě musíme vidět, a chtěla nám ukázat fotky svých vnoučat, ale foťák měla (naštěstí) až na dně obrovské tašky a nebyla ho (naštěstí) schopná najít až do doby, kdy jsme vystupovaly.

Na závěr tři poznámky k mému v pořadí třetímu cyklovýletu. 1. Ta úplně nejmenší helma mi začíná být čím dál tím míň a míň moc velká. 2. Sedátko za máminými zády mi pořád smysl nedává. 3. Ne, na otřesném kole z půjčovny se fakt celé jezero Macquarie (asi 100 kilometrů) objet nedá, mami!

Dnes nebude pláž ani kolo, protože v knihovně je program pro děti. Zato v ledničce je ještě spousta narozeninového dortu. Mňam mňam.

Vaše Annie