KAMBODŽA I: PODIVNÝ PHNOM PENH A PRVNÍ MŮJ PRVNÍ TUK TUK

Babička odletěla. Myslím, že si mi po ní možná trochu stýská. S mámou jsme ještě jednu noc zůstaly v tom stejném hotýlku u letiště jako posledně. Je to tady super, protože mají dětský koutek se spoustou hraček a vždycky nás přijedou vyzvednout a zase nás zavezou na letiště. To udělali i ráno. Už zas. Mám pocit, že jsem v letadle snad častěji než v autě. Tentokrát to ale naštěstí trvalo jen necelé dvě hodinky a byly jsme tam. V Kambodži.

Po zkušenosti z Vietnamu měla máma strach, že se tady na imigračním při vyřizování víz zasekneme na půl dne, ale nezasekly. Hádám, že je asi velký rozdíl, když se na to člověk nevyprdne a má připraveno všechno, co se po něm chce (v tomto případě fotku a 30 USD za každou). Z letiště jsme si vzaly tuk tuk. Můj první tuk tuk v životě. Nechápu, proč tuk tukem nejezdíme pořád. Je to super věc – člověk všechno vidí, na všechny může mávat… no prostě můj nejoblíbenější dopravní prostředek. Asi řeknu tátovi, že na Zélandu taky jeden chci.

Moje velké poprvé byl taky couchsurfing, co nám tady máma domluvila. Možná se ptáte, proč by měl člověk spát na gauči u někoho doma v zemi, kde i ten nejlepší hotel seženete za pár korun. Hádám, že máma chtěla zase něco autentického. Abych to zkrátila: se „Zelenou tramvají“, jak si náš hostitel říkal, jsme se nakonec nikdy nepotkaly a na další dvě noci jsme stejně skončily v hotelu. Dobrá práce, mami.

Phnom Penh se mi zdál dost zvláštní. Máma ale říkala, že v asijských městech je celkem normální, když tady mrakodrapy stojí hned vedle rozpadlých chatrčí, drahé butiky vedle stánků, kde prodávají (zaručeně pravé) Ray Bany za dva dolary, a luxusní restaurace vedle pouličních vývařoven, kde se skvěle najíte za pět korun… ale stejně.

Už jsem říkala, že v Malajsii bylo horko? Tak v Kambodži je horko pekelně. Než jsme si prošly královský palác, lilo z nás z obou proudem. Procházka kolem řeky Tonle Sap, což je prakticky rameno majestátního Mekongu, byla bomba. Sedly jsme si s mámou mezi hory prádla, co se tady sušily, a pozorovaly místní, jak v té hnědé vodě uprostřed hlavního města země nejenom perou, ale taky se koupou a čistí si zuby. Viděla jsem u břehu kotvit pár polorozpadlých bárek a myslím, že tam lidi i bydlí. Uf, to je dobře, že mámě ještě nedošly všechny peníze a můžeme spát v normální posteli.

Večer jsme si zašly na Night Market (máma si tam koupila ty sluneční brýle za 2 dolary – sice ne Ray Bany, ale Gucci taky ujdou), daly jsme si vynikající nudlovou polívky a snědly ji na zemi na matracích jako místní.

Myslím, že kdybych byla o něco starší a chápala, o co jde, tak asi druhý den neděláme to, co jsme dělaly. Ale jelikož mi, přiznávám, spousta souvislostí ještě uniká, jely jsme se podívat do muzea genocidy Tuol Sleng a pak na místo, co se jmenuje Choeung Ek a co mu tady všichni říkají „killing field“. Bylo mi z toho moc smutno, ale na druhou stranu myslím, že o tom musí všichni vědět a že se o tom musí mluvit.

Říkají, že z toho, co se tady stalo v 70. letech, se Kambodža bude vzpamatovávat minimálně další století. Vím, že toho s mámou asi moc nezměníme, ale zašly jsme odpoledne aspoň do centra Daughters od Cambodia (Dcery Kambodži) a daly jsme si tady kávu a máma mi koupila botičky, které mi stejně nejsou. Centrum pomáhá těm, co se doteď živily tím nejstarším řemeslem, a tak myslím, že bylo fajn strávit tady nějaký čas (a utratit pár peněz).

Teď už jdu spát, protože ráno zas pokračujeme o dům dál. Máma chce prý vidět nějaké chrámy.

Vaše Annie

Pár faktů

Kdy: 29. 6. - 2. 7. 2017 Kam: Kuala Lumpur (Malajsie) - Phnom Penh (Kambodža) Jak: letadlo, tuk tuk

Jak dlouho: 55 min. + 1 hod. Jak daleko: 1 040 + 10 = 1 050 km