MALAJSIE I: POD PETRONAS TOWERS

Zdá se, že máminy organizační schopnosti jsou nepřímo úměrné době pobytu na mateřské dovolené. A tak přesto, že babička nepřistane v Kuala Lumpuru dřív než 15. června pozdě odpoledne, my už jsme tam od 14. od 6 od rána. Máma se to sice snaží maskovat tím, že si chtěla prohlídnout město, ale všichni stejně víme, že udělala chybu v počtech.

Sedmihodinový let z Tokia do Malajsie si, upřímně řečeno, nepamatuju. Spala jsem už v autobusu na letiště, pak jsem si u brány chvilku hrála, aby se neřeklo, a když nám pak před půlnocí dali v letadle trojsedačku, zalomila jsem to a probudila se až na přistání. Myslím, že tak dobře už se máma dlouho nevyspala. (Já vím, na to, kdy chodí spát a kolikrát v noci vstává, vypadá pořád celkem dobře.)

Letiště je od města hrozně daleko, ale pro jednou na nás máma nešetřila (což teda zírám) a vzaly jsme si express vlak a pak z nádraží taxíka. Z okna hotelu jsme měly výhled přímo na Petronas Towers a taky na o něco méně blyštivou uličku těch, kteří – tipuju – v kancelářích těchto mrakodrapů nepracují. Ještě jsem se ani nestačila porozhlídnout a už k nám na pokoj naběhli dva pánové, že prý nám to tady vystříkají proti švábům. No bezva, vítejte v Asii.

Jestli teda v Japonsku bylo vedro (což bylo), tak úplně nevím, jak popsat klima v Malajsii. No aspoň jsem se nemusela půl hodiny navlíkat do vrstev.

Z okna to k věžím vypadalo, coby kamenem dohodil, nakonec jsme se ale pěkně prošly (přesně tak – prošly, ne že by nám máma zaplatila super levného taxíka nebo tuk tuk nebo aspoň koupila – skoro zadarmo - lístek na vlak). Kolem se ale pořád něco dělo a bylo se na co koukat, tak mi to tak moc nevadilo. Věže, co jsou prý symbolem Kuala Lumpuru, mě moc nezajímaly, ale je u nich super park s bazénem, a to mě bavilo.

Večer jsme vyrazily do čínské čtvrti (tentokrát už tím vlakem za pět korun), kde prodávali snad jen hodinky a zase hodinky a k jídlu aby tady člověk něco pohledal. Nakonec mě máma posadila na plastovou židličku (těžko spočítat, na kolika takových budu v následujících týdnech ještě sedět), strčila mi do pusy jack fruit a sama se cpala kuřecím kari s naanem a podle toho, jak se olizovala, usuzuju, že jídlo v jihovýchodní Asii asi nebude nejhorší.

Když jsem se ráno probudila, babička tam ještě nebyla, a tak jsme se jely podívat na jeskyni Batu, co se o ní všude píše. Myslím, že máma tušila, že to bude děsná blbost a ještě k tomu ošklivá, ale stejně jsme jely. A taky že to ošklivá blbost byla. Původně asi krásnou jeskyni, ke které člověk musí vyšplhat asi pět tisíc příkrých schodů, tady celou vybetonovali a teď jsou v ní jakési kýčovité chrámky a spousta odpadků. Nakonec mnohem lepší byla menší jeskyňka s příběhem Rámy hned u nádraží. O nic méně kýčovitá, ale mnohem čistší a skoro nikdo tu nebyl.

No a pak už konečně přišel čas a jely jsme zpátky na letiště a doufaly, že se babičce podařilo v Istanbulu úspěšně přestoupit. A čekaly jsme a čekaly… hodinu, dvě… kolem prošlo asi deset tisíc lidí a ani jeden z nich nebyla babička. V sedm, dvě hodiny pro přistání jejího letadla, jsme se konečně dočkaly. Babička je tady a zítra jedeme na pláž. Huráááá!

Vaše Annie

Pár faktů

Kdy: 13. - 15. 6. 2017 Kam: Kawagoe (Japonsko) - Haneda (Japonsko) - Kuala Lumpur (Malajsie) Jak: vlak, letadlo, express vlak, taxi

Jak dlouho: 1 hod. + 7 hod. 5 min. + 30 min. (*2) + 1 hod. (*2) Jak daleko: 60 + 5 346 + 60 (*2) + 5 (*2) = 5 536 km