ZEMĚ VYCHÁZEJÍCÍHO SLUNCE III: JAK JSEM KRMILA OPICE A JELÍNKY

Tetičce se podařilo uvolnit se z práce a udělat si prodloužený víkend, juchů! Potkaly jsme se s ní v Kjótu, ze kterého je máma úplně odvařená. To teda nevím proč.

Nejdřív jsme si vyšláply na Fušimi Inari, šintoistickou svatyni s tisícovkami oranžových bran torii. Byla sobota, a tak tady byl milion lidí, co chodili hrozně pomalu, no děs! Bránu různých velikostí (a různých cen) si tady prý může koupit každý a něco si za to přát. Tetička říkala, že jedna osoba jich tady má snad 30 – asi něco potřebovala fakt hodně. My jsme si tu s mámou koupily dřevěnou tabulku, na kterou jsme si taky napsaly naše přání, tak snad se nám to splní.

Na chodníku jsme pak zbaštily něco z místních pochoutek - kuličky takoyaki, což jsou chobotnice v těstíčku, a kraba na tyčce, co nás pak pálil ještě dvakrát -, a šly se ještě podívat k chrámu… Tady bylo lidí snad ještě víc. Na schodech ke kamenům lásky mi spadla moje oblíbená kiwi čepice a než si toho máma s tetou všimly, už byla fuč. Fakt teda nechápu, proč někdo krade dětskou čepici, ale v Japonsku je asi možné všechno. Stejně už mi byla malá, tak co.

Druhý den bylo horko jako v pekle, a tak jsme jely do Arashiamy, což je vlastně část Kjóta. Na jednom kopci tady bydlí opice, co se dají krmit. Nejdřív se ale musíte zavřít do klece. Přesně tak: zní to dost divně, tady nejsou v kleci opice, ale lidi. Až jste teda v té kleci, koupíte si banán nebo arašídy a jdete na to. Z hory jsme se vrátily přes bambusový lesík a ještě si půjčily lodičku a chvilku kroužily po kousku přehrazené řeky. Ještě jsem na loďce nikdy nejela, a tak nemůžu moc soudit, ale myslím, že ani mámě, ani tetě to veslování moc nešlo.

Nara bývala kdysi hlavním městem Japonska a jsou tu parky se spoustou chrámů. V Todaji je uvnitř obrovská socha Buddhy a hned vedle ní dřevěný kůl s otvorem, který je prý stejně velký jako Buddhova nosní dírka. Kdo jí proleze, dosáhne v příštím životě osvícení. Já jsem při tom nemusela ani sklonit hlavu :-). V parku jsme si pak koupily sakurovou zmrzlinu a speciální oplatky a ještě jsme je ani nevyndaly z kapsy a už se k nám hnali polodivocí jelínci, co jich tady žije hrozně moc. Nejdřív to bylo trochu jako z hororu, ale nakonec docela dobrá zábava.

Všechno hezké ale jednou končí, a tak skončily i tetiččiny prázdniny. Už jsme zase s mámou samy a zítra vyrážíme o dům dál – do hor, jak jinak :-).

Vaše Annie

Pár faktů

Kdy: 2. – 6. 6. 2017 Kam: Chitose – Osaka - Kjóto - Nara (Japonsko) Jak: letadlo, vlak, (lodička :-)) Jak dlouho: 2 hod. + pár daších hodin

Jak daleko: 1 063 + 45 + 43 = 1 151 km