ZEMĚ VYCHÁZEJÍCÍHO SLUNCE II: HOKKAIDO, TAK TROCHU JINÉ JAPONSKO

Na to, že jsme tady byly jenom týden, jsme toho teda stihly dost. Ještě teď mi to zadnice připomíná, a to už zdaleka není tak červená a bolavá, jako byla, když jsme před pár dny dorazily do Asahidaki Onsen.

Rozhodly jsme se s mámou, že když vynecháme Sapporo, nic moc se nestane, a půjčily jsme si auto rovnou na letišti. Černá Honda byla sice prťavá, ale to my s mámou jsme celkem taky, takže nám bohatě stačila a každý litr benzínu se počítá, že? Nejlepší bylo, že jsem dostala úplně jinou sedačku, než mám na Zélandu, a tak jsem mohla sedět vepředu a všechno pozorovat.

Na Hokkaidu je všechno zelené, a tak je jasné, že tady hodně prší. Nám s mámou pršelo jen dva dny: ten poslední, kdy jsme v zásadě jely vrátit auto a pak na letiště, a ten první, kdy nám to udělalo docela hezkou atmosféru u ruin sídliště a krátérů, co je tady po sobě zanechala poslední erupce sopky Usu v roce 2000. Máma má navíc nepromokavou bundu a já pláštěnku na nosítko, takže nás nějaký ten deštík hned nevyděsí.

U jezera Toya jsme si vyzkoušely naše první Airbnb v životě. Což byla dobrá volba, protože jsme zaprvé ušetřily a za druhé měly super japonský pokojíček s tatami a futony, ze kterých se nedá spadnout, a k tomu pak ráno tradiční snídani, ze které jsem samozřejmě taky ochutnala. Ubytování bylo vlastně všechno fajn, což je pro Japonsko docela typické, ale být tady o pár dní déle, asi máma zbankrotuje :-).

Niseko je známý ski areál a my jsme se tady potkaly s Tomem ze Slovenska, co ho máma zná ještě ze Zélandu. Tom tu provází na raftech a v zimě pracoval v lyžařském středisku. Šli jsme na večeři a pak druhý den všichni vylezli na 1308 metrů vysokou horu Annapuri, kde byla ještě hromada sněhu. Tom byl nosič svačiny, a tak jsem se mohla nést na zádech, což je mnohem lepší, protože víc vidím. Navíc měl bezva vousy, co se za ně dobře tahá. A taky nám ukázal, kde se kupují vynikající jogurtové nápoje.

Jízda z Niseka do Asahidake Onsen v Národním parku Daisetsuzan, byla super dlouhá a super nudná, což jsem poslední půlhodinu mámě fakt dávala dost hlasitě najevo. Navíc mě už děsně bolel zadek, a to tak, že mě máma v noci musela nechat bez plínky a pak následujících pár dní jsem seděla jen na ručníku kdykoli to jen šlo – včetně sedačky v autě. No co vám budu povídat, au. Docela jsem se pak ráno bavila, když máma zjistila, že lanovka pod Asahidake (2290 m), nejvyšší horu Hokkaida, se nedá platit kartou, ale jen hotovostí, kterou jsme samozřejmě neměly a z důvodu absence bankomatu v okolí 50+ kilometrů ani nemohly získat. Potřebovaly jsme 1800 jenů a měly jen 500, což místní pánové, říkající si o úplatek v hodnotě 1000 jenů, nemohli dlouho pochopit. Nakonec jsme jely. Zadarmo. A bylo to super, protože nahoře byl metr sněhu a k tomu nádherně teplo a slunečno. Šly jsme se podívat k dírám, ze kterých se kouřilo, syčelo a smrdělo to po vajíčkách, a pak vylezly i kousek ve směru vrchol.

V Národním parku Shiretoko jsme chtěly vidět nějaké hnědé medvědy, dokonce jsme s sebou nenesly ani rolničku, ale nic – nepřišli :-(. Při procházce k útesům jsme potkaly jen jednoho postaršího Belgičana, kterému odmítli na jeho mezinárodní řidičák půjčit auto, a tak po Hokkidu kroužil na kole. Docela dřina, myslím, se všemi těmi horami.

Po cestě na jih jsme se podívaly k super jezeru Mashú, ke kterému vede do kopce 13 kilometrů serpentin. Potkaly jsme tady lišku, co stála uprostřed silnice a nechtěla se hnout. Medvěd to sice nebyl, ale aspoň něco. Jezero Kussharo vypadá na první pohled mnohem nudněji, ale zas jsou tu staré zrezivělé labutě, na kterých se člověk může projet, a taky když chvilku hrabete v písku, dokopete se tady k teplé vodě a můžete si postavit privátní horký bazének.

Pak jsme si u Kushira ještě udělaly procházku největší bažinou Hokkaida a podívaly se do centra jeřábů mandžuských, kde jich teda zrovna moc nebylo, protože nebyla jejich sezóna. Zato tady měli nejlepší dětský koutek na světě, kde jsme ztvrdly dvě hodiny. No a pak už byl čas ujet poslední úsek cesty, vrátit auto, což jsme – opět za deště – udělaly, a vyrazit na letiště a zpátky na Honšú, kde to připomíná Japonsko o trochu víc než na Hokkaidu.

Vaše Annie

Pár faktů

Kdy: 27. 5. – 2. 6. 2017 Kam: Kawagoe - Haneda - Chitose - Hokkaido (Japonsko) Jak: vlak, autobus, letadlo, auto z půjčovny

Jak dlouho: 30 min. + 30 min. + 1 hod. 45 min. + dlooouhé hodiny Jak daleko: 60 + 822 + 1 200 = 2 082 km