NOVÝ ZÉLAND: KDYŽ JDU KEMPOVAT
- coupkovasvatava
- Apr 29, 2017
- 4 min read
Jsem jednoznačně „venkovní“ holka a před tím, abych zůstala doma v suchu, teple a jako ze škatulky, dávám přednost vlhku, zimě a pořádnému bahýnku. No, tu zimu a vlhko beru zpět, ale to bahno teda ne. Kempování prostě MILUJU!
Jsou v zásadě dva druhy kempování a ten, který zrovna praktikuju, závisí v podstatě jen na tom, jestli jsem jen s mámou, nebo s oběma rodiči.
V případě, že jede i táta, znamená to, že vyrážíme jeho autem – truckem, který si v poslední době vybavil několika super speciálními vychytávkami, absolutně nezbytnými (jak tvrdí) pro profesionální 4WD jízdu (rozuměj: jízdu vozidlem s pohonem na všechna čtyři kola). To v zásadě znamená, že můžeme jet, kamkoli chceme. A to kamkoli je většinou celkem bezva chata někde, kam se dá těžko dostat. Ta první, kam jsme vyrazili, byla chata Macaulay u řeky stejného jména za jezerem Tekapo. Stará chata shořela a na jejím místě je teď tato nóbl konstrukce z kamení a ze dřeva. Uvnitř je 14 patrových postelí, plynová trouba a ohniště, které to tady celé udržuje pěkně v teple. Od konce cesty je to ještě 18 kilometrů 4WD jízdy a brodění řek a můžu vám říct, že to pěkně skáče. Skákalo to tak, že mě to doslova uskákalo ke spánku. Ten den jsme na chatě zůstali přes noc jenom my tři a bylo to super. Táta rozdělal oheň a měli jsme pohodlíčko.
Štěstí na spolubydlící jsme měli taky v chatě Top v horském hřebenu Omarama, která je asi 10 kilometrů 4WD jízdy od konce silnice Broken Hut. Neměli jsme totiž spolubydlící žádné. Ne že bychom neměli rádi společnost, právě naopak. (Hlavně máma je už tak zoufalá a chce si tak hrozně s někým popovídat, že kamkoli jedeme, bereme snad všechny stopaře na světě – nechápu to: to jí snad nestačím já?) Během dne společnost milujeme, ale ne v noci, když ta chce většinou spát a my si nikdy nemůžeme být jistí tím, jak často a v jaké náladě se zrovna probudím. Chata Top má jenom osm postelí a je mnohem starší, vyrobená z vlnitého plechu a obydlená myšmi. Máma se bála, že mi ukousnou nos, ale mně vůbec nevadily.
Poslední chata, ve které jsem se prozatím ubytovala (nepočítám super starou Greta Lodge, kde jsme se zastavili jen na oběd), byla chata Monument u jezera Ohau. Tentokrát jsme šlapaly těch 9 kilometrů čtyřkolkové jízdy po svých. Což mě přivádí k popisu úplně jiné disciplíny: kempování s mámou. Protože její auto je velmi… 2WD, neboli dvoukolkové, neboli má pohon jen na dvě (nevím, jestli přední nebo zadní :-/) kola, nedostaneme se nikam. A to může znamenat v zásadě dvě věci – buď musíme jít pěšky, nebo zakotvit tam, kam jsme schopné dojet. Samozřejmě jsme zkusily obě varianty a každá z nich má své výhody a nevýhody.
Stará chata Monument se šesti postelemi byla tím chodícím případem, který jsme absolvovaly, protože máma prostě chtěla vědět, jestli to zvládne nebo ne. „To“ znamená nést mě a těžkou krosnu plnou našich věcí ve stejném okamžiku. Po cestě tam jsme potkaly skupinku pěti hodných pánů, co mířili ke vzdálenější chatě. Nabídli nám svezení, ale máma odmítla. Chtěla si to prostě fakt udělat po svém. Pak jsme je u brodu na chvilku předešly, a když nás znovu míjeli, navrhli, že nám k chatě hodí aspoň ten bágl, který musel vypadat asi hodně těžký (a taky že byl). I to máma odpískala, ale tentokrát to byla fakt blbost, které později s bolavými zády a boky odřenými od bederního pásu litovala.
Odpoledne jsme strávily sbíráním dřeva na oheň a v noci nám bylo hezky teploučko. Není divu, že myším se to taky tak líbilo! Provoz z předchozího dne máma vyhodnotila tak, že se brzo objeví někdo, kdo nás (nebo aspoň ten zatraceně těžký batoh) vezme zpátky k autu. Vyrazily jsme v 10… a nezastavily se až do 12, kdy jsme došly pěkně celou cestu až k našemu vozu, aniž by za celou dobu jel někdo kolem. Klasika!
K čemu dojde častěji v případě, že jsem jenom s mámou, je že někde rozbijeme náš stan z Warehousu za 600 Kč. Poprvé jsme to zkusily v kempu Pleasant Point po cestě z nemocnice v Timaru, a protože jsem se chovala naprosto exemplárně, máma se rozhodla, že budeme stanovat tak často, jak to jen půjde.
Od té doby jsme vyrážely pokaždé, když táta odjel na jakýkoli delší výlet s klienty. Kempovaly jsme u jezera Ohau, kde bylo hrozně moc štípavých mušek a v noci děsná zima. Jednu noc jsme strávily v Nine Mile Reserve kousek od pozůstatků historického Lindiss hotelu – večer i v noci nám bylo hezky teplo, ale když jsem si pak ráno dávala šlofíka, začalo pršet a zmokl nám celý stan, grrrr. V kempu v Kingstonu je super televizní místnost, a protože předpověď počasí nebyla nic moc, máma se rozhodla, že mě tam vezme. Než stačila postavit stan (což jí trvalo dvě až tři minuty), odplazila jsem se z deky, celá jsem se promočila a zašpinila a ještě si stihla pusu nacpat kamením. Super!
V kempu u jezera Moke nedaleko Queenstownu bylo hodně lidí, ale procházka kolem jezera byla hezká a taky jsme si pohladila svého prvního koně (vypíchnout mu oči mě ale máma nenechala), což bylo super. V noci pršelo, takže jsme ráno musely nechat stan na místě, šly jsme na výlet a pak se pro něho vrátily.
Z Queenstownu jsme přejely do Bannockburnu, protože se máma chtěla znovu podívat na kemp Cairnmuir, kde spala v autě naposledy před začátkem zimní sezóny před dvěma lety. Tehdy bylo mínus devět a ona mrzla, tentokrát – o měsíc dřív – byly jenom čtyři nad nulou a ona mrzla zase (mně bylo v mém hráškovém spacáku a pod všemi těmi dekami a tátovou peřinou dobře). V kempu bylo narváno, kousek odtud byly jakési závody aut a pak naši sousedi začali hrát na kytaru. Když toho konečně nechali, začala jsem křičet já a nepřestala jsem až do rána. A pak se máma rozhodla, že by to pro letošek s tím kempováním stačilo – nudaaaaa :-(.
Vaše Annie
Pár faktů
Kdy: 2-4/2017 Kam: chata Macaulay hut (jezero Tekapo), chata Top (hřeben Omarama), chata Monument (jezero Ohau), Pleasant Point (Timaru), jezero Ohau, Nine Mile Reserve (Lindiss Pass), jezero Moke (Queenstown), Bannockburn (Nový Zéland) Jak: auto, pěšky
Jak dlouho: dlooouhé hodiny
Jak daleko: spousta km
