Z BRNA DO PRAHY A ZPĚT: SBÍRÁM PRVNÍ CESTOVNÍ MÍLE

Byly 4.15, tma jak v pytli a já jsem neměla ani tušení, proč mě máma budí. Za normálních okolností mě nutí zůstat v posteli celou věčnost, takže se dneska musí dít něco hodně speciálního. Snídaně byla v pohodě, ale když mě pak začala soukat do všech těch vrstev, což absolutně nenávidím, vykřičela jsem svůj nesouhlas do světa. Fajn, nosítko mi zas až tak nevadí, musím uznat, že to bylo docela fajn být tak blízko u ní, a jakmile jsme vyrazily do zasněženého rána, už jsem zase byla potichu.

Here we are, standing on the famous Charles Bridge with the Prague Castle just behind.

Hmmm, myslím, že jsem asi musela usnout a kompletně mi unikla naše cesta prvním ranním vlakem do Prahy. Máma mě přitom úplně propotila, říkala jsem jí, že toho na mě navlíká moc! Hnus!

Poslední přestup a byly jsme na letišti. Čekaly jsme na někoho hrozně dlouho, jeho letadlo muselo mít zpoždění. Musím říct, že už jsem se fakt začínala nudit, něco k snědku by rozhodně neuškodilo a možná jsem měla taky něco lehce zapáchajícího v kalhotách, což se mi ani trochu nelíbilo. Ale zdálo se, že máma neposlouchá. Nosila mě od tabule s přílety k hnusným vánočním dekoracím a zase zpátky a asi si myslela, že mě to potěší nebo co. No tak to ani omylem!

O hodinu a další dva litry potu později konečně přistálo letadlo z Curychu. Kdo byl ten divný chlap s kudrnatými vlasy a dlouhými vousy, to jsem teda neměla ani tušení. Ale docela to ušlo, když mě držel, tak jsem se rozhodla trochu se na něho usmát. Možná se vám to zdá trochu nefér, když vezmeme v úvahu, že jsem na mámu byla nabručená po většinu svého prozatím krátkého života, ale co je komu do toho, že?

Každopádně dva a půl měsíce poté, co jsem se narodila, jsme byli kompletní. Táta byl unavený po 25hodinovém letu z druhého konce světa a časového posunu, já s mámou z brzkého ranního vstávání. Čas na chvíli si odpočinout.

O něco později jsme vyrazili trochu prozkoumat Prahu. Táta se rozhodl, že je řada na něm, aby mě nesl. Což bylo značně znepokojující, protože i když byly všechny přezky povolené na maximum, pořád jsem půlkou těla čouhala z nosítka, které má být dostatečně prostorné i pro tříleté děti! Pořád to ale bylo docela příjemné a ze vší té chůze a tlukotu jeho srdce jsem začala být tak ospalááá… Když jsem se probudila, už bylo po vánočním trhu i svařeném víně. Sakra! Ten večer jsme šli spát brzo.

Ráno jsme se vzbudili do nádherného slunečného dne, ideálního na procházku. Tentokrát jsem zvládla udržet oči otevřené dost dlouho na to, abych viděla Vyšehrad a jeho slavný hřbitov. V nedaleké kavárně, co vypadá jako něčí kuchyně, mi máma dala najíst a pak už byl čas vyrazit zpátky do Brna. Tentokrát jsme měli sami pro sebe speciální rodinný vagon a mohla jsem si řvát, jak jsem chtěla, juchů!